shih-tzu | Ostatní a něco navíc

Ostatní a něco navíc

Rok 2017

Vím, že jsem již delší dobu na stránky nepřidala dlouhou dobu žádný příapěvek. Bohužel, doba byla taková, že nebylo co přidávat zajímavého a pak toho bylo tolik, že jsem nevěděla kam skočit. Za prvé - opět jsem začala pracovat, takže času nebylo nazbyt. Pravidelné sobotní, nebo nedělní návštěvy u Zdeny zabraly také svůj podíl. A když se všichni na Zdenu vykašlali, neměla jsem to srdce, nechat ji samotnou bez přátel. Však taky nejen při mé návštěvě, ale také po návštěvě Ilonky Hamanové hodně pookřála a byla jak sluníčko. A tak ubíhal čas a blížili se velikonoční svátky. Zdena se připravovala na návštěvu svého syna Pavla a už se těšila i na to, jak s prvními hřejivými slunečními paprsky si přijede k nám odpočinou a načerpat novou energii. Dělali jsme si plány o výstavách, o dalších věcech, ale najednou přišla zpráva, že Zdena K r s k o v á už k nám nedorazí a ani já k ní. 15.4. 2017 Zdena vydechla naposledy. Ani jsme se spolu nerozloučili i když v neděli jsem měla být u ní. Nejen rána z úmrtí, ale další rána byli její pejskové. Vzhledem k tomu, že byla sama , policie odvezla její děti / tak říkala svým pejskům Zdena/ do psího útulku do Troji.

A tady mě nastal tvrdý boj o pejsky. Nejen náročný boj s časem, ale také velké nervy aby vše dopadlo dobře. Čtyři dny telefonování, prošení o rady - někdy i nevyslyšené. Chtěla bych touto cestou moc poděkoval Iloně Hamanové a pak i paní JUDr. Evě Michalové. Obě se semnou zapojili do koloběhu nutných prací k vyzvednutí pejsků z útulku. Nebudu se rozepisovat, jelikož všichni, kdo chodíte na FB, dávno víte, jak to vše dopadlo. Jen díky dobrým přátelům a dorým lidem se nám podařilo dostat pejsky z útulku. A teď přišel čas, abych moc poděkovala Sylvě Lankové za její ochotu poskytnout odvoz pejsků, jejich vykoupání a ostříhání a pak nás ještě rozvezla domů. Sylvo, moc děkuji, nebýt tebe, nevím jak by to dopadlo. Když jsem totiž prosila na FB o pomoc, nikdo se nenabídl a ani k tomu nenapsal ani řádku. A co mě ještě moc mrzí a do dneška jsem to nezkousla je, že jsem se obrátila na předsedu klubu shih-tzu pana Roberta Kubeše a ten nereagoval ani na jeden z mých telefonátů a zanechaných zpráv. Ale prostě takový je život a nakonec jsme si poradili sami a o to víc nás to hřeje u srdíčka. Teď se opět zúžil okruh přátel a možná že si to tak i Zdena přála.

Přebírali jsme pejsky z útulku a všichni jsme měli slzy v očích, jak nás celá smečka vítala a byla šťastná. Musím ale napsat, jak hrozně se k nám v útulku chovali. Nejen při telefonických dotazech, kdy jsme chtěli dovést jejich pelíšky a granulky na které byli zvyklé, ale i ostatní. vždy nás odbyli s tí,. že jsou na tyto případy zařízené, všeho mají dost a nic nepotřebují- A to už ani nemluvím o chování příslušnice, která nám administrativně pejsky předávala. Ale už za tím děláme tlustou čáru a snad už ani mluvit o tom nebudem. Určitě ale až bude psí útulek v Troji hledat lidi a žádat o příspěvek formou peněz, nebo krmení ani mě nenapadne tak jak dosud přispět. Asi není útulek jako útulek, ale Troja vede v tomto pro mě jako nejhorší. Kdo chce, aby měl pejsek shodit nějaké to kilo, doporučuji toto zařízení.

Pak už probíhalo vše na plné obrátky. Šičunky se doma aklimatizovali a i přes některé starosti (myslím zdravotní) se všem vede moc dobře u nových páníčků. U mě jakožto nejstaší je Cheri a Koko, Ilonka si vzala Janetku a Isadoru a kluk Balu se vrátil zpět do chovatelské stanice manželů Urbánkovým. Cheri v květnu odrodila, nebylo to jednoduché a nakonec zbyl jen jeden klučík. Velice dobře prospívá a Zdena by z něho měla opravdu radost. Doufám, že poroste do krásy i nadále a neudělá nám ostudu na výstavách, na které se chystáme.

Zdeni, jestli se díváš na nás s hůry, to co jsem slíbila, tak je splněno !

Rok 2015

Další rok zaklepal na dveře vešel, my máme další křížek navíc. Bez toho, že nekouká ani nalevo a ani napravo. Těšila jsem se, že novou výstavní sezonu budu vystavovat nové zlatíčko, z mého chovu. Jenže osud mi nepřál, dopadlo vše tak jak dopadlo a mě se tolik stýská po výstavním ruchu. A protože Ulinečka dorostla do veteránského věku, řekla jsem si dost a ne jen že na výstavy se budeme jezdit koukat. Asi si nesmím dávat nějaké vyšší cíle a hned po tolika letech se vrhnout do výstavního reje. A tak jsem se rozhodla, že zkusíme klubovou výstavu v Praze a potom se uvidí, zda Uli ještě bude na výstavy chtít chodit. Připravujeme se poctivě a Ulinka se snaží seč může. Je to moje šikovná holčička a snad mi na klubovce udělá i radost. Já se budu těšit na setkání s kamarády a doufám, že si to obě užijeme. Tak ahoj na výstavičce.

18.3. 2015

Toto datum je pro nás opět novou příležitostí. Když jsem tento den byla domluvená na setkání se Zdenou Krskovou, nevěděla jsem co mě čeká.

Když mi otevřela dveře, hned mi oznámila, že má novou nadílku malých šicáčků, kteří se narodili po šesté hodině ráno. A pak jsem ty prdelinky viděla. Vidět takováhle miminka několik hodin po narození, to je nezapomenutelný zážitek. Moc se mi líbili a tak mi opět začal hlodat červíček v hlavě.

Štěňátka rostla jako z vody a já se každý týden jezdila kochat.Moc se mi líbil černý kluk klučík, velmi temperamentní, ale chtěla jsem holčičku. Po dlouhém rozvažování zda ano či ne, neb už nejsem nejmladší, přišlo rozhodnutí i druhé polovičky, kterému se Jacquelina také moc líbila.

A tak jsme si koncem června přivezli domů chlupatou kouli jménem Jacquelina Lady Aires.

Tvrdohlavá holka, která si ihned Jindru ochočila, nebojácná, ale mazlivka mazlivá. Ihned se skamarádila se všemi doma, nejvíc ale s kocourem. Jejich hrátky jsou nepřekonatelné. Tak snad nám bude přát štěstí.

Rok 2014

Budeme mít štěňátka

Po květnové výstavě v Paskově a bonitaci naší Lentilky jsme se rozhodli, že hned při prvním hárání připustíme Lentilku, abychom nedopadli jako s Ulinkou, která žádná štěňátka neměla a už bohužel mít nebude, vzhledem k jejímu věku. Lentilka nás pěkně nechala vysmahnout a s háráním si dávala opravdu na čas. Všichni známý si z nás dělali legraci, jestli vůbec někdy to bude.

A pak to přišlo v polovině září. Ač jsem již několikrát asistovala při spojení, stejně jsem byla dost nervózní, zda to dokážu sama, vždyť jsme byli vždy na to dvě. No nic, připravovala jsem se na to jak chudý král když jde do války.

Horší to bylo s výběrem partnera.

Radila mě i Zdena Krsková, která dlouhá léta dělala poradkyni chovu při Klubu shih-tzu ČR. Pozorně jsem jí naslouchala, ale strašně moc jsem si přála štěňátka po svém prvním shih-tzu Andýskovi, Anduláčkovi, či Andule. Já jsem přesvědčená, že má ty nejkrásnější kukadla a tlamičku a tu nejúžasnější povahu, kterou snad předá dál do svých dětiček. Ale vyvstala tu otázka" Bude ještě moci ?" nebo " Budou jeho spermie ještě k něčemu ? " Jedni říkali že to bude k ničemu, ale Zdena mě ujišťovala, že u psů je to skoro stejné jako u chlapů. Dokud můžou,tak můžou. A tak jsem se nechala ukolíbat a rozhodla jsem se. Ovšem v záloze byli ještě další mladší a osvědčení chlapáci.

A pak nadešel ten čas spojení. Celá rozklepaná jsem se zavřela v pokoji s těmi dvěma aktéry. Říkala jsem si, že prostě když to nepůjde a Anduláček se nebude k ničemu mít, nastoupí další frajeři. Ovšem, jak se mýlila ! Andýsek si přičichl a asi usoudil, že by to bylo ono a hned se měl k dílu. Spojení trvalo přes 30 min a já doufala a v duchu se tetelila že by "snad". Druhý den jsem chtěla oba nechat odpočinout a pojistit to až 3-tí den. Ale jak jsem se zmýlila. Druhý den odpoledne na to Andy skočil, jakoby kryl už kolikrát a já jen čuměla jak mu to šlo. No a ten třetí den se opět opakovala celá scénka. Ovšem, když jejich rozpojení stále po hodině nepřicházelo uvolnění, volala jsem SOS Zdeně, že je to dlouho a jestli si náhodou nemohli něco udělat. Zdena mě uklidnila, abych si dala kafíčko a cigaretku, že se to asi Lentilce líbilo a hned tak ho nepustí. Uklidnila mě a já celá dřevěná s nimi vydržela hodinu a půl. To už jsem snad začala mít i lepší náladu, že by se zabřeznutí mohlo podařit, ale dušička byla ve mě stále maličká.

Po týdnu se Lenti začala chovat trošku jinak než obvykle. Byla mnohem víc ma zlivá, špatně jedla a stále jsem uklízela na zahradě zvratky šťáv. Už jsem začínala věřit, že se povedlo, ale stále jsem byla na vážkách, dokud jsme nebyli na SONU. 26. den paní doktorka provedla SONO a ujistila mě, že tam jsou minimálně 3 štěňátka. Dorazili jsme domů a Jindra nás už zvědavě vyhlížel. Oba jsme pak večer přírůstky řádně zapili červeným vínem, tak snad to nezakřiknem a bude všechno v pořádku.

Už se připravujeme. Moc děkuji Zdeně Krskové za podporu a Sylvě Lankové, která nám zapůjčila porodní bednu a též poradila jak Lentilku do porodu obhospodařit.

Děvčata moc, moc vám děkuji za rady a podporu. A teď ať jsou prďolínkové zdraví a ať už konečně ten čáp přistane u nás na komíně.

Bydlíme tady už rok

Když jsme se stěhovali z Prahy, nemysleli ajsme si, že si tak rychle zvykneme na nový domov. Hlavně já jsem byla trochu víc skeptická. Vlastně jsme se ocitli v místě, kde jsme neměli žádné známé, ani kamarády. Začátky nebyly zrovna růžové. Nejdříve deště, pak záplavy, my bez auta a všechno trošku z ruky. Trošku jsem si připadala jak na konci světa. Ale všude žijí lidé, jak někdo již napsal. Pomalu ale jistě jsme se seznamovali s okolím, s novými lidmi. Po povodních se tu lidi ještě více stmelili a pomáhali jsme jeden druhému jak to jen šlo.

Já jsem se obávala toho, že již nejsme v Praze, přijdu o všechny své dobré známé. Skončili jsme s výstavami a tak i všechny kontakty se přerušili. Z počátku bylo neustále práce nad hlavu a tak ani nebylo moc času o tom všem přemýšlet. Musím ale napsat, že opravdoví kamarádi se na nás nevykašlali a občas se na nás přijeli podívat a mě hlavně se ulevilo, že i delší vzdálenost někomu není na obtíž. A tak jsme byli rádi, že kamarádi k nám občas přijeli, trošku jsme poklábosili, něco málo popili a pojedli. Vždy to bylo velice příjemné. Letos k nám přijela i paní Zdena Krsková, čehož si velice vážím. Snad si to tu aspoň trošku užila. Přijela i se svojí princeznou.

Ten, kdo za námi pravidelně jezdí, je Jana s Mírou. I jim se tu líbí, jak říkají. Další kamarád bohužel za námi nemůže přijet. Ještě to asi bude chvíli trvat, ale určitě se dočkáme dne, kdy se opět objeví před vrátky a s úsměvem řekne: " Už jsem tady zas " a s celou smečkou se tu opět vyblbnou. Lenka to má s dopravou trošku složitější, ale i ona se tu občas objeví. Léto nám letos moc nepřeje. Když přehlédnu okem svoji květenu, zdá se mi, že léto už skončilo a přichází podzim. Kytičky odkvétají hodně rychle, ale asi ne jen u nás. No snad se počasí vylepší a opět všechno pokvete.

Letos ale u nás snad přivítáme jednu další milou návštěvu. Píši tedy "snad" - protože u Žanety není nic spojené s cestováním na 100 %. Ale jak jsme si slíbili na klubovce v Paskově, tak snad opravdu dorazí. Už se moc těšíme !

Do Prahy i když to máme coby kamenem dohodil, moc nejezdíme. Tady u nás je klídek a pohodička, bez stresů a návalů v obchoďácích. A ani se nám po tom všem ani trošku nestýská. Chlupáči si zvykli hodně rychle. Mají se tu " jak prasátka v žitě". Taky to všem prospívá. Ulinka během roku zarůstá až obdivuhodně. Trošku i koketujeme s podzimní klubovkou, ale necháme to osudu, jestli se zadaří. Zatím máme problém se stresem při bouřkách a snad i jenom při dešti. Zkoušíme kapičky na stres.

V Paskově jsme zbonitovali Lentilku a čekáme jen na to, kdy začneme hárat. Nějak se nám naše blondýnka schválně courá a já bych už strašně ráda měla nějaké to štěňátko, jako všude okolo nás. No asi ví co ji čeká, a tak si schválně nechává čas.

Taky jsme u nás oslavili ne kulaté narozeniny Jindry a bylo to fajn. Měli jsme tu i kytary a tak bylo veselo až do pozdní noci. Doufám, že si to ještě hodněkrát zopakujeme.

A tady je pár foteček

Co dal a vzal rok 2013

Starý rok se sešel s Novým a předal vládu do nových rukou. My účtujeme a dáváme si různá předsevzetí a každým rokem si říkáme že bude určitě lépe. Někomu to vyjde, někdo na tom bude téměř stejně a jiným, ač to nikomu nepřeji, může být i hůř. Já sama si od jisté doby žádná předsevzetí nedávám, protože stejně je vždycky všechno jinak než by si člověk přál.

Rok 2013 byl pro nás rokem několika změn. V prvé řadě jsme se konečně přestěhovali z Prahy, Tohle jsem si už delší dobu přála a konečně se mi to splnilo. Po Praze se nám ani trošku nestýská, ba právě naopak. V předvánočním čase jsme několikrát navštívili ruch velkoměsta a moc rádi jsme se vraceli do klídku domova. Pravda, jsme bez auta, takže cestování je pro nás složitější a tak jezdíme bez chlupatých potvůrek. Ti jsou šťastný jako blechy, protože ven si jdou kdy je jim libo a mají potřebu, nebo chuť. Stali se z nich docela spolehliví hlídači svého nového teritoria a vítající všechny naše přátelé.

Léto bylo v přírodě krásné, ač jsme měli neustále práce až nad hlavu. Úklid kolem domu mě snad dal zabrat nejvíc. Občas jsem si připadala jako správnej klumprťák, ale i tohle jsem zvládla. Zahrádka i když není velká a nevím dobře jestli se jí tak dá říkat, byla spíš jako prales, trávník skoro žádný. Teprve až teď přicházím na to, jaké jsou ve skalce krásné keře, které nebylo ani vidět. Vychytávání blech (obrazně) na domečku zabralo také spoustu času a námahy a to pořád není hotovo a tak jak bych chtěla. Čeká nás ještě spoustu práce, ale snad časem vše bude dle obrazu našeho.

Přes to všechno nás několikrát navštívili naši kamarádi a přátelé. Bylo to vždy milé setkání a já vždy pookřála na duši i u srdíčka. Snad tomu tak bylo i na druhé straně. Udělali jsme si i krásný večer při kytaře a vždy jsme si i něco dobrého ugrilovali. Chlupáči si vždycky i zařádili se svými čtyřnohými kamarády. Doufám, že i v příštích letech tomu nebude jinak. Podařilo se mi i spojení pejsků mých kamarádek , ze kterého vzešlo šest nádherných štěňátek. Málem jsem neodolala a jednoho klučíka jsem si dovezla domů. Nakonec ale rozum zvítězil.

Bohužel, život má i stinné stránky. Na nějakou dobu jsem se musela rozloučit s kamarádem ale i přítelem v dobách dobrých i zlých. Moc mu přeji, aby to rozloučení bylo co nejkratší a ve zdraví jsme se co nejdříve opět shledali.

Tak si myslím, že v tom uplynulém roce toho bylo víc jak dost. Snad budu mít dost sil, abych vše kolem sebe ještě víc vylepšila a aby přátelé kteří k nám dorazí se u nás cítili dobře a spokojeně. Jste všichni vítáni.

Do nového roku všem přejeme hodně zdraví a pohody. Aby všichni potkávali jen usměvavé lidi kolem sebe. Ostatní už přijde samo.

Rok 2013

Další rok za námi, jsme opět o rok starší a vrásčitější. Nikdy jsem na čísla nevěřila, natož na ty, které by snad

měli a nebo neměli být kladné, nebo záporné. Ovšem tento s třináckou nakonci začal opravdu nějak nevábně.

To, že byla zima jak se patří, to nás nevyvedlo z rovnováhy, ba naopak. Připoměli jsme si zimy jaké bývaly za

našich mladých let. Ovšem pár křížků navíc, se zapsalo na našem zdraví. Nejen to, že já osobně zrovna zdravím nepřekypuji, ale bohužel i Jindra má dost velké potíže s pateří. Po všech možných vyšetřeních a zjištěních mu hrozí

operace pateře. No žádné dobré vyhlídky. Navíc dlouhé dojíždění do zaměstnání. A tak vzniklo dilema, o kterém jsme opravdu hodně dlouho přemýšleli a diskutovali co provedeme.

Nakonec, na výstavy už se stejně nedostaneme a já se alespoň vždy jdu podívat na akce pořádané klubem a tím

i potěším svoje srdíčko a kochám se novými přírůstky. Praha jako taková je krásná, ale když tam bydlíte od narození

tak se jdete jednou za čas někam projít, jinak trávíte čas prací a většinou doma. No a tak vznikla volba zda zůstat v Praze a nebo se alespoň trošku přiblížit k místu, kde pracuje Jindřich. Vyhrála druhá alternativa.

Objevili jsme maličký domeček se zahrádkou v Roztokách u Prahy v krásném koutku s přírodou. Já se už viděla

jak budu všechno vylepšovat a naši chlupáči si budou užívat volnosti a konečně čerstvého vzdoušku. Bylo tedy rozhodnuto a posledního dubna jsme zabouchli dveře v Kloboučnické a stali se z nás venkovští balíci.

Ale ta 13-náctka asi něco do sebe přece jen má. Nebylo všechno jen růžové. Den po přestěhování se zatáhla

obloha a místo toho abychom se alespoň trošku kochali přírodou kolem Vltavy, začalo pršet, my jako na potvoru ač

jsme měli vše v krabicích, nemohli nic najít, no prostě všichni skřítkové se spykli proti nám a nepřáli nám nic dobrého.

Než jsme se alespoň trošku zabydleli, neustále lilo jako z konve. Všichni tři chlupáči si to ovšem užívali, protože jim stačilo že muhou aspoň kdykoliv si vzpomenou vystrčit čumáky ven ze dveří, dostanou dobrý dlabanec a mají svoje

pelíšky. My jsme byli na tom trošku hůř. Já bych chtěla všechno hned, ale moc mi to nejde a Jindra moc nemůže. A

tak zabydlování trvalo delší dobu . Když už bylo všechno konečně alespoň trošku hotové, začala se zvedat hladina

Vltavy. Snad se ani nemusím o tom moc rozepisovat, všichni dobře víme, jak to dopadlo.

Pravdou je, že nám se zase nic tak moc nedělo. Ovšem to co jsem sledovala každou hodinou z balkonku, to bylo

oporavdu něco nepředvídatelného. Jsme asi tak 500 metrů od Vltavy a na druhé straně řeky jsou Klánovice. Tam jsem

viděla nejlépe, jak rychle se voda blíží. Možná se mi budete smát, ale vzpomínala jsem na Jáju Podzemskou, která si

tohle prožívala v roce 2002. Voda stoupala tak rychle, že bych si to ani v duchu nemohla představit. Dole pod námi jsou krásné zděné chatičky, které lidi obývají celý rok a lidi v nich ani nestačili všechno vyvézt k nám na kopec. Nám se zase nic tak strašného nestalo, jen jsme byli několik dnů bez elektrické energie /bohužel máme téměř vše na elktriku/, takže jsme si připadali jako skautíci. Ale je pravdou, že v takovýchto vyhrocených situacích se umíme alespoň všichni spojit a tak i díky takovéhle přírodní kalamitě jsme objevili zase nové kamarády se kterými jsme se seznámili. A tak v zapomenutém koutku přírody nejsme sami a snad ta druhá polovina roku bude příznivější.

Mufíni si užívají na zahrádce /teda moc se tomu tak nedá říkat/, mě ještě čeká moc práce, ale snad si to budeme užívat taky. Už se u nás byli dvakrát podívat Lenka s Tomem a jejich hafíci a bylo nám v těhlech vedrech docela dobře.

Tak to je tak v kostce asi všechno, co se od začátku roku u nás událo. Doufám, že teď přijdou lepší časy a

už jsme všechno to zlé a špatné si vybrali.

Záplavy kolem nás